Duben byl zatím jeden z nejlepších měsíců. Začalo krásné počasí, všechno se mi dařilo a smůla se ode mě držela dál. Přišlo mi že mám spoustu času a nikam jsem nespěchala.
Prvního dubna jsem se s pár kamarády po dlouhé době vydala na slam, kde vystupoval jen sám Anatol Svahilec. Překvapilo mě, že celá akce skončila celkem brzy, a tak jsme se procházeli noční Plzní.
Jak jsem již psala, dělala jsem příjmačky, a ty nakonec dopadly dobře. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla, že svoje gymnázium opustím, a udělám změnu.
Jeli jsme i na atletické soustředění, které uběhlo hrozně rychle. Z něj jsme si pak odskočili do Měšťanské besedy na závěrečný ples mých kamarádů. Hrozně jsem si celý večer užila, i když jsem moc netančila.
Během celého dubna probíhaly veřejné tréninky na půlmaraton s Tempo Makers, které byly skvěle organizované a na závod mě skvěle připravily, jak fyzicky, tak hlavně psychicky. A teď se dostáváme k mému historicky prvnímu půlmaratonu v životě. Je to jeden z mých nejlepších zážitků v životě. Na start jsem se postavila k vodiči, který mě měl dovést do cíle v čase 1:50. Tam mě ale zpozorovali známí z veřejných tréninků a vyhostili mě k vodiči na 1:40. Říkala jsem si, že se po deseti kilometrech odpojím a poběžím si podle sebe. Jenže, po 10 kilometrech jsem byla krásně rozběhlá a vůbec se mi odpojovat nechtělo. Tak na patnáctém kilometru. Čekala jsem na krizi, pořád nic. Na patnáctém kilometru nám vodič řekl, že když jsme to vydrželi až sem, už to vydržíme až do konce. Na sedmnáctém kilometru čekal můj táta a jeho kamarád s namočenou houbičkou, tak jsem si připadala jako profesionál (čtěte s uvozovkou). Osmnáctý kilometr byl zlomový, protože na nás číhal nejdelší a nejhorší kopec celého závodu. Po kopci zbýval necelý kilometr a já se rozloučila s vodičem a začala jsem doufat v čas pod 1:40. V cíli jsem se stihla ještě usmát do na fotografku a doběhla v čase 1:38:16.
Photo by Tereza Mašková
Žádné komentáře:
Okomentovat